Když jsem před lety brouzdajíce na Facebooku narazil na skupinu podivínů a jejich Starosklíčka CZ, moc mi to hlava nebrala. Fotit v dnešní době, kdy máme k dispozici tu nejmodernější techniku, archaickými objektivy musí být nějaká podezřelá úchylka, říkal jsem si. A jak si tam notovali a vzájemně své fotky vychvalovali...
Svůj názor jsem změnil, když jsem později našel webové stránky p. Jiřího Skořepy a přečetl si jeho povídání o vybraných historických objektivech, jakož i viděl jeho nádherné fotografie jimi vytvořené.
Poslední kapkou pak byla fotografie motýla od p. Ondřeje Prosického, vyfocená stovkovým objektivem Trioplan ve skleníku Fata Morgana. Nádherný bublinkový bokeh tohoto skla mi učaroval, to musím mít, zařekl jsem se.
Po delším hledání a vybírání jsem konečně narazil na jeden kousek, který byl jako nový. Byl jsem nadobro chycen a stal se ze mne velký fanoušek starosklíček.
Pravdou je, že když chci technicky dokonalou fotografii, ostrou do krajů, s brilantním podáním barev, sáhnu po moderním objektivu. Získám bezchybný snímek, ale působící až klinicky.
Chci-li fotografii s ikonickým bokehem, třeba bublinkovým, sáhnu po Trioplanech. Chci-li fotografii s bokehem "vánočním", pak vezmu objektiv Volna, který dělá hezké šesticípé hvězdičky. Všechna starosklíčka mají celou řadu optických vad a nedostatků, jako jsou odlesky, závoje v protisvětle, vinětace, což však ve výsledku zaručuje magický nádech, snový pocit z portrétů nebo makro snímků. Prostě nejsou dokonalá a právě proto jsem si je zamiloval. Mají charakter nebo, jak se říká, koule.
Ruční ostření mi příliš nevyhovuje, ale beru to jako fakt a jako daň za to, že mne s nimi fotit moc baví. Navíc mě ruční ostření přivedlo k pomalejšímu a cílevědomějšímu fotografování. Když používám historické objektivy, nespěchám, dýchám a pracuji na zaostření a kompozici.
A když se doma potom na velkém monitoru podívám na nafocené snímky starosklíčky a najdu opravdu jeden či dva povedené, jsem spokojen. Je to jiný svět...Je to posedlost...
Svůj názor jsem změnil, když jsem později našel webové stránky p. Jiřího Skořepy a přečetl si jeho povídání o vybraných historických objektivech, jakož i viděl jeho nádherné fotografie jimi vytvořené.
Poslední kapkou pak byla fotografie motýla od p. Ondřeje Prosického, vyfocená stovkovým objektivem Trioplan ve skleníku Fata Morgana. Nádherný bublinkový bokeh tohoto skla mi učaroval, to musím mít, zařekl jsem se.
Po delším hledání a vybírání jsem konečně narazil na jeden kousek, který byl jako nový. Byl jsem nadobro chycen a stal se ze mne velký fanoušek starosklíček.
Pravdou je, že když chci technicky dokonalou fotografii, ostrou do krajů, s brilantním podáním barev, sáhnu po moderním objektivu. Získám bezchybný snímek, ale působící až klinicky.
Chci-li fotografii s ikonickým bokehem, třeba bublinkovým, sáhnu po Trioplanech. Chci-li fotografii s bokehem "vánočním", pak vezmu objektiv Volna, který dělá hezké šesticípé hvězdičky. Všechna starosklíčka mají celou řadu optických vad a nedostatků, jako jsou odlesky, závoje v protisvětle, vinětace, což však ve výsledku zaručuje magický nádech, snový pocit z portrétů nebo makro snímků. Prostě nejsou dokonalá a právě proto jsem si je zamiloval. Mají charakter nebo, jak se říká, koule.
Ruční ostření mi příliš nevyhovuje, ale beru to jako fakt a jako daň za to, že mne s nimi fotit moc baví. Navíc mě ruční ostření přivedlo k pomalejšímu a cílevědomějšímu fotografování. Když používám historické objektivy, nespěchám, dýchám a pracuji na zaostření a kompozici.
A když se doma potom na velkém monitoru podívám na nafocené snímky starosklíčky a najdu opravdu jeden či dva povedené, jsem spokojen. Je to jiný svět...Je to posedlost...
Aktuálně v mém portfoliu mám 14 starodávných objektivů (MOG = Meyer-Optik Görlitz, CZJ = Carl Zeiss Jena).
Chybí obrázky Trioplan 50/2.9, Tessar 50/2.8 a Biotar 58/2 (2x). Doplním později.